Vyhledávaní

7 As 303/2016 - 42 dokument judikatura


ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Děti Země – Klub
za udržitelnou dopravu, se sídlem Cejl 48/50, Brno, zastoupený Mgr. Pavlem Černohousem,
advokátem se sídlem Ve svahu 531/1, Praha 4 – Podolí, proti žalovanému: Magistrát města
Brna, se sídlem Malinovského nám. 3, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2016, č. j. 31 A 68/2013 - 144,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

[1] Na základě žádosti společnosti AUPARK Brno, spol. s r. o. bylo zahájeno územní řízení
k umístění stavby „Polyfunkční centrum Aupark Brno“, která má stát u křižovatky ul. Opuštěné
a Trnité v Brně (dále též „stavba“).

[2] Žalobce se s poukazem na § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“) domáhal účasti v tomto
územním řízení.

[3] Usnesením ze dne 27. 6. 2013, č. j. 120092785/NOVZ/STU/004, Úřad městské části
města Brna, Brno-střed, odbor výstavby a územního rozvoje (dále také „správní orgán I. stupně“)
rozhodl o tom, že žalobce není účastníkem územního řízení o umístění stavby, neboť občanské
sdružení může být podle § 70 zákona o ochraně přírody účastníkem jen takového správního
řízení, při kterém mohou být dotčeny zájmy ochrany a přírody, což v dané věci splněno není.

[4] Uvedené usnesení napadl žalobce odvoláním, ve kterém uvedl, že se stavba dotýká zájmů
ochrany přírody uvedených v § 12 zákona o ochraně přírody [v návaznosti na § 2 odst. 2 písm. g)
7 As 303/2016

a § 3 odst. 1 písm. m) téhož zákona]. Podle žalobce dojde k zásahu do harmonického měřítka
dané lokality, přičemž na věc nedopadá výjimka ve smyslu § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody.

[5] Rozhodnutím ze dne 20. 9. 2013, č. j. MMB/0325807/2013,
sp. zn. OUSR/MMB/0282543/2013, žalovaný odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
V odůvodnění mj. uvedl, že nepřisvědčil žalobci v tom, že budou dotčeny zájmy ochrany přírody
a krajiny uvedené v § 1 až § 3 zákona o ochraně přírody. To vyplývá i z vyjádření Magistrátu
města Brna, odboru životního prostředí (dále též „orgán ochrany přírody“) ze dne 27. 8. 2013,
ze kterého nadto vyplývá, že tento orgán nebude vydávat stanovisko dle § 12 odst. 2 zákona
o ochraně přírody, a dále že byly splněny podmínky pro aplikaci výluky uvedené v § 12 odst. 4
zákona o ochraně přírody, s čímž se žalovaný ztotožnil.

II.

[6] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou zamítl Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 31 A 68/2013 - 74. Tento rozsudek byl
(pro nepřezkoumatelnost) zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2016,
č. j. 7 As 267/2015 - 57, a věc byla vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

III.

[7] Rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, č. j. 31 A 68/2013 - 144, krajský soud žalobu opětovně
zamítl. Krajský soud přisvědčil správním orgánům, že žalobce neměl být účastníkem daného
územního řízení.

[8] K námitce, že nebyly splněny podmínky výluky ve smyslu § 12 odst. 4 zákona o ochraně
přírody (podle něhož není třeba krajinný ráz posuzovat v zastavěném území a v zastavitelných
plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové
uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody), krajský
soud odkázal na argumentaci správních orgánů a shledal ji správnou. Podle krajského soudu není
v dané věci sporné, že stavba bude umístěna v zastavěném území, resp. v zastavitelných
plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové
uspořádání (k tomu poukázal na platný územní plán města Brna ve znění změny označené kódem
B22/06-I, dále též „změna územního plánu“). Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku
žalobce, že nedošlo k dohodě, jak to má na mysli § 12 odst. 4 in fine zákona o ochraně přírody.
K tomu krajský soud odkázal na obsah správního a soudního spisu. Mj. poukázal na pozvánku
orgánu územního plánování pro orgán ochrany přírody na společné jednání ve věci změny
územního plánu konané dne 8. 4. 2008, na následné vyjádření orgánu ochrany přírody
ze dne 22. 4. 2008, na odůvodnění změny územního plánu (které vypracovala společnost UAD
Studio, s.r.o., v říjnu 2008), na vyjádření orgánu ochrany přírody ze dne 27. 8. 2013, na přípis
orgánu ochrany přírody ze dne 28. 7. 2016 a jeho doplnění ze dne 15. 8. 2016. Uvedené listiny
provedl krajský soud na nařízeném soudním jednání dne 5. 10. 2016 jako důkaz a dospěl k tomu,
že orgán ochrany přírody v rámci procesu změny územního plánu (v návaznosti na projednání,
které proběhlo dne 8. 4. 2008) požadoval, aby změna územního plánu respektovala zvláště
chráněná území včetně ochranného pásma, přírodní parky, registrované významné krajinné
prvky. Z textové části odůvodnění změn pak dle soudu jednoznačně vyplývá, že toto stanovisko
orgánu ochrany přírody bude respektováno. Pokud tedy v dané věci, jak vyplývá z provedených
důkazů, proběhlo společné jednání dne 8. 4. 2008 a po tomto společném jednání zaslal orgán
ochrany přírody výše uvedené požadavky, které stanoví podmínky ochrany všech zájmů
chráněných podle zákona o ochrany přírody v plánované změně územního plánu, a tyto
podmínky byly pořizovatelem územního plánu respektovány, lze dospět k závěru o dohodě, jak
to má na mysli § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody.
7 As 303/2016 - 43
pokračování

[9] Krajský soud nadto uvedl, že podle jeho názoru se krajinný ráz požívající ochrany podle
zákona o ochraně přírody v dané lokalitě vůbec nevyskytuje. Z přípisu orgánu ochrany přírody
ze dne 28. 7. 2016 vyplývá, že se v dané lokalitě nenacházejí žádná zvláště chráněná území,
významné krajinné prvky, plochy územního systému ekologické stability a ani se nejedná o území
se zajímavou kulturní či historickou charakteristikou. To potvrzuje i územní studie k předmětné
stavbě B-07-128-500/001 z dubna 2011 (dále též „územní studie z dubna 2011“), kterou soud
také provedl jako důkaz na nařízeném soudním jednání dne 5. 10. 2016. Krajský soud s ohledem
na znalost dané lokality, resp. obecně známé skutečnosti (které jsou mu známy v souvislosti
přesunem vlakového nádraží a formováním tzv. Jižního centra v Brně) dodal, že danou lokalitu
nelze považovat za unikátní z hlediska přírodní, kulturní či historické charakteristiky. Podle soudu
se jedná o zcela obyčejné, ničím nezajímavé, zchátralé a zpustlé místo.

[10] Ani žalobcem obecně tvrzené důsledky dané stavby (žalobce poukazoval na důsledky
zvýšené dopravy v dané lokalitě – znečištění ovzduší a hluk) podle krajského soudu nezakládají
účast žalobce v daném řízení. Účastenství environmentálních spolků ve správním řízení nelze
pojímat bezbřeze. Environmentální spolek musí vždy důsledně tvrdit a prokázat, v čem
konkrétně může mít předmětný záměr negativní vliv na životní prostředí. V opačném případě by
účastenství environmentálních spolků přicházelo v úvahu u všech záměrů (např. u každé stavby
rodinného domu), což však nebylo záměrem zákonodárce. Krajský soud dále
poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. na rozsudek ze dne 4. 2. 2010,
č. j. 7 As 2/2009 - 80), podle níž je správní orgán povinen se s námitkami občanského sdružení,
které své postavení účastníka správního řízení odvozuje z § 70 zákona o ochraně přírody, věcně
vypořádat pouze v případě, že se týkají zájmů, které občanské sdružení ve správním řízení hájí,
tj. pokud souvisejí s ochranou přírody a krajiny tak, jak je vymezena v § 1 až § 3 zákona
o ochraně přírody. V opačném případě postačí, pokud správní orgán přezkoumatelným
způsobem zdůvodní, proč se námitky uplatněné občanským sdružením těchto zájmů netýkají.
Takto správní orgány podle krajského soudu postupovaly. Ani dalším žalobním námitkám krajský
soud nepřisvědčil a žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV.

[11] Rekapitulovaný rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížností. Stěžovatel nejprve obsáhle shrnul dosavadní průběh řízení před správními orgány
a krajským soudem a obecně odkázal na obsah svých dřívějších podání. Konkrétně krajskému
soudu vytýkal, že nerespektoval závazný rozsudek Nejvyššího správního soudu, zatížil rozsudek
nepřezkoumatelností a nesprávně uchopil předmět sporu. Dále namítal, že mu správní orgány
nezákonně upřely postavení účastníka řízení. Stěžovatel je názoru, že mu účastenství v řízení
mělo být přiznáno na základě § 70 a § 12 zákona ochraně přírody a na základě tvrzených emisí
z předmětné stavby. Správní orgány i krajský soud se mýlí, pokud tvrdí, že byly splněny
podmínky uvedené v § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody. Podle stěžovatele nebyly v rámci
změny územního plánu dohodnuty podmínky na ochranu krajinného rázu ve smyslu § 12 odst. 4
in fine zákona o ochraně přírody. Existenci dohody nelze dovozovat z listin, o které se opíral
krajský soud (vyjádření orgánu ochrany přírody k navrhované změně územního plánu
ze dne 22. 4. 2008, odůvodnění změny územního plánu, přípis orgánu ochrany přírody
ze dne 28. 7. 2016, jeho doplnění ze dne 15. 8. 2016 atp.). Správní soudy nadto nemohou
nahrazovat úvahy správních orgánů. Podle stěžovatele bylo nutno vydat závazné stanovisko
podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a nikoliv postupovat podle § 12 odst. 4 zákona
o ochraně přírody. Stěžovatel nesouhlasil ani s tvrzením krajského soudu, že účast spolků nelze
pojímat bezbřeze. K tomu odkázal na judikaturu správních soudů a Ústavního soudu (nálezy
ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, a ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3572/14) a cíl
Aarhuské úmluvy, kterým je zajištění široké účasti veřejnosti na rozhodování o záměrech majících
7 As 303/2016

vliv na životní prostředí. Podle stěžovatele neměl krajský soud vycházet ani z předmětné územní
studie. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského
soudu a obě správní rozhodnutí. Požádal i o přiznání náhrady nákladů řízení.

V.

[12] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožnil s rozsudkem
krajského soudu. Podle žalovaného byly splněny podmínky výluky obsažené v § 12 odst. 4
zákona o ochraně přírody. Podmínky ochrany krajinného rázu byly s orgánem ochrany přírody
dohodnuty již ve změně územního plánu. Podle žalovaného se nadto krajinný ráz v dané oblasti
vůbec nevyskytuje. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.

VI.

[13] Stěžovatel zareagoval na vyjádření žalovaného replikou, ve které opakovaně zdůraznil,
že nebyly dohodnuty podmínky ochrany ve smyslu § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody a mělo
být postupováno podle § 12 odst. 2 téhož zákona. Nad rámec kasační stížnosti zejména poukázal
na teoreticko-metodologické aspekty ochrany krajinného rázu a popsal proces přijímání
územních plánů. Pokud zákonodárce požaduje, aby územní plán obsahoval podmínky ochrany
krajinného rázu, nepostačí pouhý souhlas orgánu ochrany přírody s návrhem územního plánu,
resp. s obecnými tezemi na ochranu krajinného rázu. Listiny, o které se opírá krajský soud
a žalovaný, nelze považovat za listiny dosvědčující dohodu dle § 12 odst. 4 označeného zákona.
V odůvodnění územního plánu je třeba výslovně uvést, zda podmínky ochrany krajinného rázu
byly s orgánem ochrany přírody dohodnuty. Podle stěžovatele nadto žalovaný sám v rozhodnutí
uznal existenci krajinného rázu v dané lokalitě. Stěžovatel výslovně dodal, že je mu známo,
že se v daném území žádný „cenný přírodní prvek“ nenachází, proto jeho argumentace od počátku
sporu směřuje jen ve vztahu k „ochraně harmonického měřítka“. Upozornil i na rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 22. 3. 2017, č. j. 31 A 100/2015 - 137, kterým bylo na základě jeho žaloby
zrušeno rozhodnutí Ministerstva životního prostředí a Krajského úřadu Jihomoravského kraje.
Stěžovatel rovněž poukázal na svůj dlouhodobý zájem o stav a budoucnost dotčeného území.

Pro plný přístup k dokumentu se prosím přihlašte do svého klientského účtu.
Na přehled dokumentůNa začátek dokumentu
page 1
/