Vyhledávaní

9 Afs 365/2017 - 36 dokument judikát

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Úřad vlády České
republiky, se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2017, č. j. 5 Af 90/2014 – 49,

t a k t o :

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2017, č. j. 5 Af 90/2014 – 49,
s e z r u š u j e a žaloba s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

[1] Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 29. 10. 2014, č. j. 28437/14/5000-24700-711175,
zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro hl. m. Prahu (dále jen
„správce daně“) ze dne 2. 4. 2014, č. j. 2067586/14/2000-04702-107747. Tímto rozhodnutím
správce daně žalobci vyměřil odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně ve výši
550 896 059 Kč podle § 44 odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech
a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „rozpočtová pravidla“). Důvodem bylo,
že žalobce porušil předpisy o zadávání veřejných zakázek, když bez výběrového řízení zadal
zakázku na zajištění audiovizuálního vybavení pro akce konané v rámci předsednictví České
republiky v Radě EU v první polovině roku 2009 společnosti PROMOPRO, spol. s. r. o. (dále jen
„PROMOPRO“).

[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen
„městský soud“). Namítal, že odvod neměl být určen ve výši rovnající se vynaložené částce
za veřejnou zakázku, ale měl být snížen o částku 163 000 000 Kč, která byla použita v souladu
se smlouvami a pro naplnění účelu veřejné zakázky. Dále namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí
s tím, že se žalovaný nevypořádal s jeho odvolací námitkou, že žalobce je poškozeným v trestním
řízení, které bylo vedeno s 12 osobami, které se podílely na realizaci předmětné veřejné zakázky
a že žalobce není odpovědný za jednání těchto osob. Dovozoval porušení principu ne bis in idem,
9 Afs 365/2017

protože již byl potrestán za správní delikt v oblasti veřejných zakázek Úřadem pro ochranu
hospodářské soutěže, který mu uložil pokutu ve výši 1 200 000 Kč.

[3] Městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalovaného je přezkoumatelné, z jeho odůvodnění lze zjistit, proč se s odvolací námitkou žalobce
neztotožnil. Soud uvedl, že povinnost odvodu za porušení rozpočtové kázně je vystavěna
na principu objektivní odpovědnosti. Odkázal na § 44a odst. 1 rozpočtových pravidel a uvedl,
že zavinění organizační složky státu, která porušila rozpočtovou kázeň, se nezjišťuje. Vyměřená
částka odvodu také obstojí při provedení testu proporcionality. Byla stanovena nikoli na základě
způsobené škody státu, ale na základě částky, která byla vydána v rozporu se zákonem.
Nepřisvědčil ani namítanému porušení zásady ne bis in idem. Poukázal na judikaturu (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 5 As 95/2014 - 46), podle níž odvod
za porušení rozpočtové kázně není sankcí za správní delikt ani trestní sankcí. V tomto ohledu
se blíží spíše náhradě škody. Odvod nemá povahu sankce, jde o vrácení prostředků do státního
rozpočtu; jeho účel je kompenzační, nikoliv sankční.

[4] Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností.
Namítá, že městský soud nesprávně hodnotil rozhodnutí žalovaného jako přezkoumatelné
a absentující posouzení ze strany žalovaného nahradil vlastními úvahami. Stěžovatel trvá na tom,
že u něj došlo k dvojímu potrestání za totožný skutek, neboť mu Úřad pro ochranu hospodářské
soutěže uložil pokutu ve výši 1 200 000 Kč za porušení § 23 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných
zakázkách (který byl s účinnosti ode dne 1. 10. 2016 nahrazen zákonem č. 134/2016 Sb.,
o zadávání veřejných zakázek – pozn. soudu). Městský soud tuto žalobní námitku vypořádal
poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 95/2014 - 46, podle něhož odvod
za porušení rozpočtové kázně není sankcí za správní delikt ani trestní sankcí. Stěžovatel namítá,
že městský soud nevzal v potaz judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), včetně
rozsudku ve věci Zolotukhin proti Rusku a nehodnotil, zda odvod za porušení rozpočtové kázně
má charakter „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

[5] Stěžovatel polemizuje i s názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 As 95/2014 - 46, že odvod má reparační účinek (sleduje účel navrácení čerpaných
prostředků do státního rozpočtu). V projednávaném případě jde odvod k tíži určité kapitoly
státního rozpočtu ve prospěch jiné kapitoly, proto reparační účinek nemá.

[6] Na sedmi stránkách kasační stížnosti pak předkládá rozbor judikatury ESLP ohledně
zásady ne bis in idem a vyvozuje z ní závěry pro projednávaný případ. Aplikuje kritéria podle
rozsudku ESLP ve věci Engel a další proti Nizozemí a dospívá k závěru, že jemu uložený odvod
za porušení rozpočtové kázně je sankcí represivně-preventivní povahy a je svou podstatou
„trestní“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stejný – tedy „trestní“ – charakter má podle stěžovatele
i sankce za správní delikt uložená Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže.

[7] Závěrem namítá nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů.
Poukazuje na žalobní námitku nepřiměřenosti výše odvodu za porušení rozpočtové kázně,
kde odkázal i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, v níž soud aplikoval princip
proporcionality. Zdůrazňuje, že již v žalobě uvedl, že částka ve výši zhruba 160 000 000 Kč byla
použita v souladu s uzavřenými smlouvami, a rozpočtová kázeň tedy nemohla být porušena
v rozsahu všech prostředků zaplacených dodavateli. Městský soud se touto námitkou prakticky
nezabýval a spokojil se pouze s konstatováním žalovaného, že k vyměření odvodu v dané výši
přistoupil na základě posouzení pochybení stěžovatele natolik závažného, že mohlo podstatným
způsobem ovlivnit výběr nejvhodnějšího uchazeče o předmětnou zakázku. Stěžovatel
se s takovým hodnocení neztotožňuje.

9 Afs 365/2017 - 37
pokračování

Pro plný přístup k dokumentu se prosím přihlašte do svého klientského účtu.
Na přehled dokumentůNa začátek dokumentu
page 1
/