Vyhledávaní

2 Azs 248/2018 - 26 dokument judikát


U S N E S E N Í


Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: V. T. T., zastoupený
JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem Olivova 116, Říčany, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
8. 6. 2017, č. j. OAM-24/LE-BE02-HA08-R3-2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, č. j. 2 Az 69/2017 – 47,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci

[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 6. 2017, č. j. OAM-24/LE-BE02-HA08-R3-2013
(dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo o žádosti žalobce ze dne 25. 1. 2013 o udělení
mezinárodní ochrany rozhodnuto tak, že azyl podle § 12, § 13, § 14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „zákon o azylu“), se neuděluje; doplňkovou
ochranu pro existenci důvodů dle § 15a zákona o azylu nelze udělit.

[2] Žaloba podaná proti tomuto rozhodnutí stála na tvrzení o nebezpečí trestu smrti v zemi
původu a zejména popírala existenci důvodů podle § 15a zákona o azylu, neboť žalobce
byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pouze v délce tří let při trestní sazbě
2 až 10 let; žalovaný tedy nesprávně posoudil závažnost jeho protiprávního jednání.

[3] Městský soud shora označeným rozsudkem podanou žalobu zamítl, přičemž
konstatoval, správnost posouzení jednání, kterým žalobce naplnil skutkovou podstatu
zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
dle § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní
zákoník“), jako „vážného zločinu“ ve smyslu § 15a zákona o azylu. Žalovaný nevycházel pouze
z toho, že dané jednání je typově trestním zákoníkem označeno jako zvlášť závažný zločin,
ale posuzoval individuální okolnosti daného případu. Napadeným rozhodnutím taktéž nemohlo
dojít k porušení principu non-refoulement, neboť přímým důsledkem tohoto rozhodnutí není
nucené vycestování do země původu, ale pouze neudělení mezinárodní ochrany v žádné formě;
žalobce ovšem v případě hrozícího trestu smrti v zemi původu nemůže být vyhoštěn a je nutné
2 Azs 248/2018

postupovat podle § 179 odst. 3, 4 a 5 ve spojení s § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů.

II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného

[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.

[5] Po obsáhlé rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a závěrů napadeného rozhodnutí
a rozsudku městského soudu opakuje žalobní důvody, na nichž trvá. Nad jejich rámec vytýká
správnímu orgánu nedostatek dokazování. Z podkladů pro rozhodnutí je zřejmé, že správní
orgán zajistil další důkazy v podobě zpráv různých úřadů a institucí, ze kterých vyplývá,
že žadateli skutečně hrozí trest smrti v případě, že by musel odcestovat zpět do země původu.
Stěžovatel má dále za to, že za situace, kdy byl odsouzen k trestu odnětí svobody pouze v trvání
tří let při trestní sazbě 2 až 10 let, tedy při samé spodní hranici trestní sazby, je třeba individuálně
posoudit závažnost jeho protiprávního jednání; nepochybně se totiž v trestním řízení objevil
prvek závislosti stěžovatele na dalších osobách dopouštějících se protiprávního jednání
a souzených ve stejném trestním řízení. Městský soud tedy dle stěžovatele chybně aplikoval
§ 15a zákona o azylu, neboť nesprávně posoudil situaci stěžovatele a závažnost
jeho protiprávního jednání. Stěžovatel poukázal i na to, že tento případ Nejvyšší správní soud
již jednou řešil a situace je nyní stejná, neboť ze strany žalovaného nedošlo k jiným zjištěním
či jakékoli výraznější změně.

[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti označil stěžovatelovy námitky
za neopodstatněné, neboť nedokládají namítaná pochybení správního orgánu či soudu. Trvá
na správnosti závěrů vyslovených v napadeném rozhodnutí a má za to, že se v adekvátním
rozsahu zaobíral skutečnostmi podstatnými pro věcně správné a zákonné rozhodnutí. Žalovaný
posoudil individuální okolnosti stěžovatelova případu a v příslušném kontextu se zabýval
závažností jeho protiprávního jednání, přihlédl k tomu, že vedle trestu odnětí svobody
byl stěžovateli uložen i trest vyhoštění na dobu neurčitou, a poukázal na souvislosti,
pro něž stěžovatelem spáchané jednání považoval za vážný zločin ve smyslu § 15a zákona
o azylu. Po zrušení předchozího rozhodnutí byl se stěžovatelem proveden doplňující pohovor
a žalovaný vycházel též z trestního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, který byl potvrzen
v odvolacím řízení Městským soudem v Praze. Řízení ve věci mezinárodní ochrany není jediným,
v němž je zohledňována zásada non-refoulement; stěžovatel proto není zbaven záruk
z ní vyplývajících.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle § 105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle § 106 s. ř. s., jakkoli
na samé hranici projednatelnosti.

[8] Před posouzením důvodnosti kasační stížnosti, se Nejvyšší správní soud musel nejdříve
zabývat otázkou její přijatelnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že jestliže kasační stížnost
ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

2 Azs 248/2018 - 27
pokračování

[9] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti,
stanovených v § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž též uvést, v čem stěžovatel spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.

[10] V tomtéž usnesení poskytl Nejvyšší správní soud typový výčet situací, kdy bude
podmínka podstatného přesahu významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele
zpravidla splněna: „(O) přijatelnou kasační stížnost se může zpravidla, nikoliv však výlučně, jednat
v následujících případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů
i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní
odklon, což znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se pak
v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“

[11] Kasační stížnost je nepřijatelná.

[12] Předně je třeba konstatovat, že stěžovatel v kasační stížnosti sám vůbec neuvedl,
v čem spatřuje její přijatelnost. Nejvyšší správní soud se tedy zabýval otázkou přijatelnosti kasační
stížnosti na základě obsahu spisu, popisu skutečností a tvrzeních stěžovatele.

[13] Podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, v rozhodném znění, „doplňkovou ochranu nelze
udělit, je-li důvodné podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, se dopustil vážného
zločinu“.

[14] V rozsudku ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016 - 28, Nejvyšší správní soud
k problematice § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu uvedl, že se jedná „o promítnutí úpravy směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011, o normách, které musí splňovat státní
příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném
statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále
2 Azs 248/2018

jen „kvalifikační směrnice“), která od 21. prosince 2013 nahradila směrnici č. 2004/83/ES … Výkladem
pojmu závažný nepolitický čin užitého v čl. 12 odst. 2 písm. b) kvalifikační směrnice se zabýval Soudní dvůr EU
v rozsudku ze dne 9. listopadu 2010 ve spojených věcech C-57/09 a C-101/09, Spolková republika Německo
proti B a D, v němž dospěl k závěru, že vyloučení osoby z postavení uprchlíka je podmíněno individuálním
přezkumem konkrétních skutečností (odstavec 94 odůvodnění) … závěr o tom, že se stěžovatel dopustil vážného
zločinu, a tudíž mu nelze udělit doplňkovou ochranu, nelze odůvodnit pouze s odkazem na to, že byl žadatel
odsouzen za spáchání činu, který je vnitrostátním trestním právem označován za zvlášť závažný zločin. Ačkoli
může být kvalifikace činu z hlediska terminologie trestního práva jedním z kritérií, ke kterým je žalovaný povinen
přihlédnout (jakkoli kritériem výchozím), z hlediska požadavku souladnosti rozhodnutí o mezinárodní ochraně
s kvalifikační směrnicí nemůže být jediným. V kontextu případu stěžovatele budou dalšími okolnostmi,
které je třeba vzít v úvahu, povaha a závažnost činu spáchaného stěžovatelem a v souvislosti s ní výše uloženého
trestu, míra účasti stěžovatele na trestné činnosti, skutečnost, že nedošlo k dokonání trestného činu (včetně příčiny,
proč se tak nestalo) či skutečnost, že stěžovatel již trest odnětí svobody vykonal. Na tomto místě Nejvyšší správní
soud pouze upozorňuje, že podle výše citovaného rozsudku Soudního dvora ve věci Spolková republika Německo
proti B. a D. skutečnost, zda cizinec je či není aktuální hrozbou pro bezpečnost ve státě, v němž žádá
o mezinárodní ochranu, není pro aplikaci vylučovací klauzule zahrnující spáchání vážného zločinu relevantní
(odstavce 104 a 105 odůvodnění).“

[15] Usnesením ze dne 18. 7. 2018, č. j. 6 Azs 108/2018 – 28, odmítl Nejvyšší správní soud
jako nepřijatelnou kasační stížnost směřující proti právnímu posouzení krajského soudu,
že spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými
a psychotropními látkami a jedy dle § 283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku,
pro nějž byl pachatel i pravomocně odsouzen, je vážným zločinem ve smyslu § 15a odst. 1
písm. b) zákona o azylu. Soud zde konstatoval, že se jedná o „trestný čin úmyslný a stěžovatel
jej spáchal ve velkém rozsahu. Jedná se o zvlášť závažný zločin dle trestního zákoníku a též obecně je takové
jednání považováno za vážné. Závažnost je dána též dopadem a mírou devastačního účinku užívání drog
na zdraví jejich konzumentů a též souvisejícím negativním dopadem na celou společnost. Žalovaný odkázal
též na mezinárodní úmluvy o boji proti nedovolené výrobě drog a obchodu s nimi, přičemž Organizace spojených
národů považuje tyto jevy za vážné ohrožení zdraví a blaha lidí a nepříznivé ovlivnění společnosti. Stěžovatel
se trestné činnosti dopouštěl ve velkém rozsahu a na trestné činnosti se aktivně podílel. Nejvyšší správní soud
považuje takové odůvodnění v posuzovaném případě za dostačující. Žalovaný nevycházel pouze z kvalifikace
jednání dle trestního zákoníku (zvlášť závažný zločin), ale odkázal též na mezinárodní úmluvy, které výrobu
drog obecně kvalifikují taktéž jako závažné protiprávní jednání. Ve vztahu ke konkrétní situaci stěžovatele pak
vzal žalovaný v úvahu skutečnost, že jednání stěžovatele bylo úmyslné, na výrobě drog se aktivně podílel a činil tak
ve velkém rozsahu. … Stěžovatel žalovanému vytýká, že se blíže nezabýval jeho konkrétní situací. Neuvádí
však zároveň žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily ve prospěch stěžovatele, a žalovaný by je pominul.
Konkrétními okolnostmi spáchání trestného činu se přitom žalovaný zabýval.“ V nyní projednávané věci
je skutková situace obdobná jako v případě výše citovaného usnesení, neboť stěžovatel
byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. 21 T 39/2010,
potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 9 To 265/2010,
uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými
a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku,
ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody
v trvání tří let a byl mu uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou. Žalovaný, stejně
jako městský soud, i v nyní projednávaném případě uvedli, na základě jakých skutečností
hodnotili tento trestný čin jako vážný zločin ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu,
přičemž Nejvyšší správní soud považuje toto jejich odůvodnění za dostatečné. Navíc dodává,
že stěžovatel opakovaně argumentuje ve prospěch bagatelizace závažnosti jím spáchaného
trestného činu tím, že mu byl uložen trest odnětí svobody při dolní hranici trestní sazby; tento
trest je však třeba hodnotit v kontextu současně uloženého trestu vyhoštění z území ČR na dobu
neurčitou. Za této situace nemá Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit od předchozího
2 Azs 248/2018 - 28
pokračování

jím učiněného právního posouzení; závěr městského soudu, že se stěžovatel dopustil vážného
zločinu ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, tedy není neoprávněný.

[16] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že žalovaný postupoval správně, pakliže pouze
na základě této skutečnosti rozhodl, že doplňkovou ochranu nelze udělit, neboť rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 7. 9. 2010, č. j. 4 Azs 60/2007 - 119,
uvedl, že „jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany bude zjištěn některý z důvodů uvedených
v § 15 nebo § 15a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, rozhodne Ministerstvo vnitra o neudělení mezinárodní ochrany; není dále
povinno zjišťovat případnou existenci důvodů uvedených v § 12 nebo § 14a zákona o azylu.“ K námitce
stěžovatele, že přestože se dopustil vážného zločinu ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona
o azylu, mu měla být udělena doplňková ochrana, neboť mu v zemi původu hrozí trest smrti
(což je skutečnost, kterou žalovaný v napadeném rozhodnutí ani městský soud ve svém rozsudku
nikterak nerozporovali, pročež není opodstatněné tvrzení stěžovatele, že v této otázce nebyl
dostatečně zjištěn skutkový stav), konstatoval v tomtéž usnesení Nejvyšší správní soud,
že „i v případě, že nebude žadateli udělena mezinárodní ochrana, nezůstane bez ochrany, protože mu může
být ochrana poskytnuta podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců), který upravuje primární prostředky úpravy oprávnění
cizího státního příslušníka dlouhodobě pobývat na území České republiky z jiných než azylově relevantních
důvodů. Režim povolování pobytu cizinců na území České republiky je třeba považovat za základní a obecný
nástroj úpravy pobytu cizích státních příslušníků v případech, kdy nejsou dány podmínky stanovené
zvláštními předpisy, typicky v zákoně o azylu. Citovaný zákon respektuje zásadu non-refoulement, neboť stanoví,
že rozhodnutí o správním vyhoštění cizince lze vydat pouze na základě závazného stanoviska Ministerstva vnitra,
které posuzuje, zda je takové vycestování možné, tj. zda se na takového cizince nevztahují důvody znemožňující
vycestování (§ 120a ve spojení s § 179 zákona o pobytu cizinců). Není-li takové vycestování možné, policie
tuto skutečnost uvede v rozhodnutí o správním vyhoštění a cizinci udělí vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem
strpění pobytu na území České republiky. Ustanovení § 179, které upravuje důvody znemožňující
vycestování cizince, obdobně jako důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, sice obsahuje
v odst. 3 a 4 také obdobné výluky, jaké jsou obsaženy v § 15a zákona o azylu, ovšem ani cizinec, na kterého
by se tyto výluky vztahovaly, by nebyl navrácen do státu, kde by mu hrozila vážná újma. V takovém případě
policie umožní cizinci vyhledat si nejdéle do 60 dnů přijetí v jiném státě. Pokud cizinec doloží, že přijetí v jiném
státě nezískal, umožní mu policie podat žádost o udělení víza za účelem strpění pobytu na území České republiky
(§ 179 odst. 5 zákona o pobytu cizinců). Vzhledem k tomu, že smyslem zákona o azylu je poskytnout ochranu
osobám jiných států, které jsou vystaveny pronásledování z azylově relevantních důvodů nebo jež mají z takového
pronásledování důvodnou obavu, je i účelem doplňkové ochrany poskytnout žadateli o udělení mezinárodní
ochrany, jenž byl v řízení podle zákona o azylu z různých důvodů neúspěšný, ochranu před návratem do státu,
v němž by byl vystaven negativnímu jednání pocházejícímu nebo připsatelnému tomuto státu. Proto závěry
vyslovené v tomto usnesení platí i pro ust. § 14a a § 15a zákona o azylu.“

[17] V rozsudku ze dne 29. 4. 2014, č. j. 5 Azs 18/2014 - 31, v němž Nejvyšší správní
soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2013, č. j. 49 Az 39/2013 – 72,
a též v pořadí první rozhodnutí žalovaného v téže věci ze dne 27. 5. 2013,
č. j. OAM-24/LE-BE02-ZA04-2013, jímž žalovaný rozhodl, že se stěžovateli neuděluje
mezinárodní ochrana podle ustanovení §§ 12 až 14b zákona o azylu, konstatoval Nejvyšší správní
soud jako obiter dictum, že „v případě, že po doplnění dokazování vyjde najevo, že stěžovateli skutečně
v zemi jeho původu uložení trestu smrti hrozí, popř. mu již byl uložen, se bude nutné dále zabývat také
tím, zda se na stěžovatelův případ nevztahuje vylučující klauzule obsažená v ust. § 15a zákona o azylu,
a to zejména § 15a odst. 1 písm. b) nebo odst. 3 zákona o azylu, podle kterého doplňkovou ochranu podle
§ 14a nebo 14b zákona o azylu nelze udělit, i když budou zjištěny důvody uvedené v § 14a zákona o azylu,
avšak je důvodné podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, spáchal zvlášť závažný
zločin. Nelze však opomenout, že i v případě, že by na věc stěžovatele dopadala vylučující klauzule § 15a zákona
2 Azs 248/2018

o azylu, nemohl by být v případě hrozícího trestu smrti z území České republiky vyhoštěn, neboť by bylo nutné
postupovat podle ust. § 179 odst. 3, 4 a 5 ve spojení s § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů.“ Nejvyšší správní soud nyní pouze
dodává, že rozhodnutí žalovaného, stejně jako napadený rozsudek, byly vydány v mezích
předmětného rozhodnutí.

IV. Závěr a náhrada nákladů řízení

[18] S ohledem na skutečnost, že stěžovatel nepředestřel žádnou otázku, jež by mohla mít
obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl Nejvyšší správní soud
vyslovit za účelem sjednocování judikatury, přičemž takovou otázku nenalezl soud ani ex offo
z obsahu spisu, ani z popisu skutečnosti samotným stěžovatelem, nemohl Nejvyšší správní soud
dospět k jinému závěru, než že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Kasační stížnost proto podle § 104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. O věci
přitom rozhodoval bez jednání za podmínek § 109 odst. 2 s. ř. s.

[19] Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání
odkladného účinku, neboť kasační stížnost měla odkladný účinek již ze zákona
(§ 32 odst. 5 ve spojení s § 32 odst. 2 zákona o azylu).

[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s § 60 odst. 3 věty první za použití § 120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2018

JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu
Na přehled dokumentůNa začátek dokumentu
page 1
/